Ztráta přítele

Zemře-li mladý člověk, je to ztráta pro jeho rodinu. Kdo se však zabývá tím, jak  se cítí jeho přátelé? Mladí lidé téma smrti těžce nesou. Ještě pořádně neochutnali život, tak jakpak mají rozumem pobrat konec života, že? U nás smrt vnímáme pořád jako něco definitivního, končícího a hlavně nepřijatelného. Je to strašák, to nechceš...

"Budeš mi navždy chybět, příteli," napíše kamarád k fotce přítele. V rámci rodiny bude jedinec také chybět, ale je tak nějak NAVŽDY součástí rodiny, i když nežije. Avšak příteli bude NAVŽDY chybět. Cítíte ten rozdíl? A někdy právě přátelé sehrají klíčovou roli pro klid zemřelého...

Příběhy z mé praxe:

Mladý muž, chce se smířit se ztrátou rodiče. V regresi se nacítí na sebe. Na hrudníku mu sedí smutek, těžký jako balvan.

"Je tam od doby, kdy zemřel kamarád *Hynek", povídá. "I vypadá jako on, má takovou mdlou barvu, nezáří."

Smutek jsme propustili, s duší to šlo hůř. Nemohla odejít. Prý závisí na klientovi, zda odejde.

"Kde jste se s touto duší vzájemně propletli? Co zůstalo mezi vámi nevyřešeno?"

"...14. století, bloudíme spolu jako poutníci světem. Chudí, ale nevadí nám to. Jsme přátelé, máme se rádi," usmívá se.

"Občas jsme něco štípli, jablko na trhu nebo tak. Je to sranda, utíkáme. Pak se to zvrtlo. Přítel chtěl dostat víc, já nesouhlasím. Cítím tam vraždu....zabil starého muže. Zklamalo mne to, neumím se s tím smířit. S kamarádem jsme přátelé až do smrti, ale ten stín tam je."

Vracíme se do situace se starcem, kdy umírá. Klient ho bere do náruče, omlouvá se mu za oba, pláče, prosí za odpuštění. Duše starce je smířená. Vždyť život ho dávno netěšil. Kamarád mu prokázal službu, když ukončil jeho trápení. Klient se uvolnil. (Stařec mu právě pomohl smířit se se smrtí.) Oba cítí radost, vděčnost a respekt k duši druhého. Stařec odchází do světla.

"I Hynkovi je to líto. Omlouvá se mi."

"Jak se cítí kamarád nyní?"

"Mrzí ho, že musel tak brzy odejít, kvůli mamce. Nechtěl nikomu ublížit, hrozně ho to mrzí. Nechce říct, co se stalo, jak zemřel....Pláče."

Klient přítele uklidňuje, nabádá, ať neztrácí čas, ničeho nelituje a jde do světla.

"JÁ NEVĚDĚL, ŽE TAM MŮŽU JÍT A NAPLÁNOVAT SI COKOLIV," loučí se duše přítele. Oba si děkují, přítel bude pozdravovat duši starého pána. Odchází do světla.

Klient je klidný, už není třeba řešit smrt táty. Pochopil, že je vše v pořádku. Smrt vnímá jinak, jako cestu, kterou ukázal i příteli.

Pozn: Kamarád mého klienta zemřel předčasně. Jeho duše nevěděla, kam jít. A tak se uchýlila k příteli a čekala na pomoc. Ubytovala se u něj na hrudníku, v místě oslabeném starým zklamáním z minulosti. Jejich přátelství to neohrozilo a láska vše napravila.

Mladá žena v regresi. Ač bylo jiné téma, brzy jsme narazily na přivtělenou duši. Žena se vidí u tunelu, před ním světlo, v něm tma.

"Když nahlédnu do tunelu, světlo jde se mnou."

Pak tunel zmizel a ona cítila pohlazení po tváři. Zničehonic vysloví jméno ženy, která už zemřela.

" *Justýna? Co? Ona je tady?!" říká v šoku.

Vysvětluje, že Justýnu zná. Mají stejně staré děti. Justýna však zemřela při porodu.

"Bylo mi to moc líto, snad dva roky jsem se za ni večer modlila," vzpomíná klientka.

Uběhlo už pár let a Justýna evidentně nenašla klid. Zdála se trochu zmatená, jako by ztrácela pojem o realitě. Nevěděla co chce, ani kam jít.

Vše uvádíme na pravou míru. Duše děkuje klientce, že se za ni modlila. Klientka chápe, že matka dala svůj život za život dítěte. (Duše potřebovala někomu říct, že upřednostnila život dítěte. Chtěla být pochopena). I této duši bylo nakonec pomoženo.

Pozn: Tady byla klientka spíše brzdícím článkem pro klid oné duše. Místo soucitu cítila dlouho LÍTOST a tím k sobě duši poutala.

Stačilo se 1x pomodlit, popřát duši klid a nezasahovat více do jejího osudu.

Dva roky se modlila = dva roky ji volala zpět. V regresi se to zobrazilo jako tunel a světlo. Ve fyzické realitě pak klientku bolelo za krkem (místo, kam sedají přivtělené duše).

* jména byla změněna

Přítel Vás doprovodí kamkoli a když tam s Vámi nemůže, může posvítit Vaší duši na cestu, aby se neztratila. To přátelé dělají.

Autor textu: Andrea Kadlčková, Terapie-regrese.cz