Teď královnou jsem já - ve své kuchyni

Vždy jsem obdivovala ženy, které si čas ve své domácnosti opravdu užívají. Vaří, pečou, vymýšlí recepty, uklízejí ostošest a ještě jsou u toho spokojené a naplněné. Já, typická Račice, bych taková také měla být. U Račice v kuchyni to voní čerstvou bábovkou, rodinu žena narozená v červenci rozmazluje a vykrmuje, všude má útulno, naleštěno, utěrky vyvařuje, atd. atd.

Asi jsem nějaká divná Račice. Jistě, krom vaření peču, zavařuji, suším bylinky a křížaly na zimu, dětem vyrábím sirupy, domácí likéry dělám čím dál častěji :-) Ale že bych byla nadšená hospodyňka, to se mi nezdá. Jsou dny, kdy jsem otrávená, jen co do kuchyně vkročím. A leze mi na nervy úplně všechno. Drobky na stole, neuklizené nádobí, které chce dát do myčky, zaťapkaný stůl 100x za den, nedojezená svačina, nerozhodnost, co nakoupit, když lednice zeje prázdnotou. Však znáte to. Denně vymýšlíte, co uvařit, aby to všem chutnalo a ve finále děcka nic nesmí, protože se nadlábly Nesquickem s mlékem. Že cukr je tichý zabiják a mléko zahleňuje, jim nevysvětlíte.

Chápu, že s každým dítkem navíc je chod domácnosti prostě větší chaos. Mám jedny nervy, tři děti, manžela a psa. Kafe piju na etapy, věčně zapomínám nedopitý hrnek různě po domě. Přesto mi lednový úplněk, jak jinak než v Rakovi, odkryl podstatu mnohem hlubší, proč podvědomě utíkám z vlastní kuchyně.

NEMŮŽEŠ BÝT ŠTASTNÁ A NAPLNĚNÁ VE SVÉ VLASTNÍ KUCHYNI, DOKUD JSI ENERGETICKY VÁZANÁ NĚKDE JINDE.

Šla jsem hlouběji do této myšlenky. Jako malou mě vychovávaly dvě ženy. Máma byla na všechno sama, dělala na směny. V její kuchyni jsem byla často osamělá. Někdy i bez večeře. Předpokládala, že se najím u babičky. Babička, stará škola, měla svůj klid a modlitby. Vařila si postaru, pribiňáka nebo jogurt bych u ní nenašla. Mámě se do ničeho nemíchala, předpokládala, že se najím u ní. Ani v jedné kuchyni jsem se necítila jako doma. Ani jedna z mých drahých žen mi nedala vzor takové té teplé, živé kuchyně. Ne že by nechtěly. Prostě to jinak neuměly. Nedomluvily se, neřekly si jedna druhé o pomoc.

OK, říkala jsem si, teď se ozve vnitřní dítě a musí dát ven všechny potlačené emoce. Čekala jsem, které ty emoce budu zpracovávat. Místo toho jsem během toho čekání vyčistila dřez i šuplíky v kuchyni. Terapie uklízením je někdy fajn, koukala jsem s údivem na hadřík v ruce.

Prošla jsem si v duchu obě domácnosti mých drahých žen. Nacítila se na maminku. Vnímala jsem její smutek i bezmoc, že mi nemůže dát vzor dokonalé rodinky u dokonalého nedělního oběda. I babička ve své kuchyni prožívala své hluboké smutky a zklamání. Nikdy o nich nemluvila, dusila je v sobě. Proto mě odháněla, když jsem se chtěla naučit vařit. Neměla na to pomyšlení. Pohladila jsem maminku i babičku. Udělaly vše tak, jak nejlépe uměly. Nic mi nezůstaly dlužny.

Uvědomila jsem si, ve kterých situacích žiju JEJICH programy. A osvobodila se od nich. Ujistila jsem se, že na těch místech, kde jsem žila, nemám žádný energetický dluh. Velmi se mi ulevilo. Z toho, že mé dvě učitelky byly taky "jenom ženské". Z toho, že není třeba mít v kuchyni vše tip ťop, dokonalé a naplánované. Hlavní je, s kým tam ten čas trávíme. Že jsme zdraví a spolu.

Vždy se můžete vrátit zpět na místo, kde jste zanechali svou energetickou stopu. Pokud vám ta energie chybí, vemte si ji jednoduše zpět. A nemusí se jednat jen o kuchyň či jiné místo. Platí to i na mezilidské vztahy.

Autor: Andrea Kadlčková, Terapie-regrese.cz