Setkání s průvodci
Každý máme své duchovní průvodce, ať už jsme si toho vědomi či ne. Bdí nad námi neustále a občas mají svérázný způsob, jak s námi navázat řeč. Svého průvodce poznáte snadno. V jeho přítomnosti je pocit bezpečí, lásky a ochrany. Nikdy s Vámi nebude manipulovat nebo si přičítat zásluhy. Soucítí, nesoudí, nesnaží se vetřít Vám do přízně a zůstat tam co nejdéle. Spolupráce mezi Vámi a jím/jimi probíhá ve vzájemné lásce, úctě a respektu. Jeho/jejich rady směrem k Vám jsou přesné, stručné, zpravidla neplýtvají slovy, podpoří na nezbytně nutný okamžik a zase zmizí, aby jste si svobodně mohli žít to své.
V regresích jejich přítomnost vždy vítám, protože oni zkrátka ví... Někdy se ukážou v takové podobě, kterou jsme schopni pobrat, takže se stává, že najednou mluvíte třeba se stromem a přijde Vám to naprosto přirozené. Jeden strom objal ženu svými větvemi a poskytl jí ochranu před zákeřnou osobou. Řekl: "Podívej, tak jako já tu osobu na své území nepustím, skrze mé větve neprojde, tak i ty si nastav své hranice a nedovol jí, aby ti ubírala prostor." Se stromem se žena dál radila i po regresi. Také strážci rodu se několikrát představili ve formě stromu.
NEČEKANÉ SETKÁNÍ
Majka v sobě chtěla odstranit brzdící element, který jí bránil být šťastná, zejména v pracovní rovině. Měla pocit, že tou brzdou je její zavřené srdce. I setkala se svými průvodci na skrytém místě, hluboko ve skalách. Bylo to místo, kde je zapsáno vše o stvoření světa - vyryto do skal. Prastaré záznamy, je tam úplně vše, řekla věcně. Průvodce se zlatou pochodní ji vedl do velké, kruhové místnosti, kde sedělo na kamenných blocích asi 5-6 dalších bytostí. Všechny oděny do zlatých plátů/šupin ze zlata, v rukou hole s drahokamy. Vypadali vznešeně, nepopsatelně. Věky tu na ni čekaly. Majce měly předat nějaký klíč/učení. Obdržela obyčejný batoh. Dává si ho na srdce, je šťastná. Má ho nést dál, používat tak, aby dělalo lepší životy všem, kdo si požádají. Jsem zvědavá, jaké nástroje v batohu má.
"Tam je mé opravdové srdce. Doteď to byla jen náhražka, která se bála ukázat ve své zranitelnosti. Silný srdce potřebuju. Aby to kvetlo všechno a neživořilo (lidi)."
"Držíš to srdce v rukou, co tam vložíš?"
Postupně do srdce vkládá: přijetí, lásku, empatii, soucit.
"Mám své opravdové srdce, nic víc nepotřebuju ke svý práci."
Bytosti kývají souhlasně hlavami. Majka si vzala zpět zodpovědnost za své bijící srdce, odhodlaná použít ho tak, jak jí bylo ukázáno. Srdce jí v rukou začalo pulsovat. Obřadně si jej vložila do hrudi. Závěrem si vyslechla rady:
-BUĎ DRAVĚJŠÍ, NEBOJ SE NIČEHO, PROSTĚ JDI DOPŘEDU BEZE STRACHU, ALE S TÍM SRDCEM, PŘES SRDCE
-CTI PŘEDKY, JSOU TO TI, ZE KTERÝCH JSI VZEŠLA A DÁVAJÍ TI SÍLU
- HÝČKEJ CELOU RODINU, ALE NESLUŽ JIM. POMOZ, ALE NEOSLABUJ JE. CELKOVĚ - POMÁHAT ANO, ALE ABYS JE NEOSLABILA, ONI MUSÍ CHTÍT TU ZMĚNU
-BUĎ VŽDY SAMA SEBOU, DĚLEJ TAK, JAK SAMA CÍTÍŠ. RADŠI NEDĚLAT, NEŽ DĚLAT S POSTRANNÍM ÚMYSLEM
STRÁŽCE PRAHU
Irena má poněkud jiný zážitek se svým průvodcem. Přišla do chrámu plného zlatého světla, i vevnitř je vše zlaté. Usedla a řekla něco ve smyslu, že je na konci cesty. Dál nechtěla jít. Její duše byla znavená životem, snad tady ani nechtěla být. Seděla a čekala na svého průvodce. Očekávala anděla, avšak zjevila se příšera. Trup člověka, místo nohou kopyta, místo hlavy obrovskou, rudou, ještěří hlavu. Irena zkoprněla. V jejím nitru se posléze rozlil pocit bezpečí. Říká, že tvor není zlý. Podivný společník ji chytl za ruku a vyvedl z chrámu pryč. Najednou se ocitla na rozkvetlé louce, byla šťastná, tančila. To vše po doteku toho divného průvodce. (když ji chytl za ruku, vypadala, že usnula, dlouho nic neříkala, ve tváři spokojený výraz).
"Proč jste na louce, co je to za místo?"
"Nevím. Je tu strom, vodopád a duha. Nemůžu se odtud nikam dostat."
"Co ten strom, proč tam je?"
"Je zelený. Připomíná mi strom života."
"Dobře. Pořád se na něj dívejte a povězte, jak vypadá Váš strom života?"
"No, už není zelený. Je bez listí, kolem plno kouře. Strom má velké kořeny, výživu by měl, ale nemůže se nadechnout, proto nemá listí."
Žena odešla do města za přítelem, ale po rozchodu zůstala sama v cizím městě, kde se "dusí". Jakmile se zbavila strachu, mohl se i strom nadechnout a olistil se.
Vodopád ukazoval, jak ona sama plyne životem, s jakou důvěrou/nedůvěrou.
"A co ta duha?"
"Nevím, prostě tam je. Je jenom krásná, nic víc."
"Hmm a máte i Vy ve svém životě duhu? Jenom tak, protože je krásná?"
Žena měla slzy v očích.
"Nemám," rekapitulovala svůj život. Jen samé starosti, trápení, žádný čas zastavit se a pokochat se pohledem na duhu.
Ten strašlivý průvodce byl ve skutečnosti strážce prahu. Přišel ženě říct, že ještě nenastal její čas opustit pozemský kolotoč, ještě neviděla duhu. Kdyby se jí byl ukázal v tom chrámu jako andělská bytost, chtěla by s ním zůstat. V okamžiku, kdy se ho lekla, začala se bát o svůj život, že ho ztratí...a v tom okamžiku byla zachráněna.
Vždy je o nás postaráno, na své trable nejste nikdy sami. Když si nevíte rady, požádejte své průvodce o pomoc. Nemusíte na regresi, abyste s nimi měli spojení. Někdy stačí koukat kolem sebe. Můžete oslovit kytku nebo strom v parku, poprosit vodu, ať odnese od Vás starosti, načerpat sílu ze Slunce... možností je nespočet. Se mnou vytrvale mluvily fialky například. A byly velmi moudré. A neodbytné.
Autor textu: Terapie-regrese.cz