Rituální porod, rituální pohřeb

K životu patří narození i smrt, co se zrodí, také umírá, aby se mohlo znovuzrodit. Někdy se ovšem kolo života zadrhne a je třeba nakouknout pod pokličku a kolečka promazat. Vesmír vždy dohlédne na to, aby se vše vrátilo do rovnováhy. Někdy svérázným způsobem. Jako v následujícím příběhu.

Na regresi přišla žena s pocitem, že je těhotná, přestože s naprostou jistotou těhotenství vyloučila. Zatím je svobodná, o mateřství uvažuje. Biologické hodiny tikají, však zároveň je tu strach z porodu, neví proč. Také jí bylo řečeno, že se kolem ní pohybuje duše dítěte, které by rádo na svět. A jako protipól jsme měly i informaci, že v minulosti ženy je nevyjasněné úmrtí. Hmm, tak se na to podíváme.

Jdeme do regrese. Načítáme prostor kolem ženy, opravdu vystopovala bílé světýlko v její blízkosti. Rozpoznává duši chlapce, který se jí chce narodit. Řekl jí své jméno, byl trpělivý, čekal, až bude připravená. Ptám se jí, zda se cítí na roli matky. Celá vyděšená říká: "NE!"

"Pročpak? Co se děje?"

"Mám strach. V tom břichu, ten pocit....to je můj strach."

Má plné břicho strachu. Neví, kde se tam vzal. Pracujeme se strachem. Pobízím ženu, ať si dovolí svůj strach energeticky uvolnit, ať ho prostě porodí ven z těla. Ten strach má hlubší kořeny, tuším. Postavily jsme tedy za ženu celou její ženskou linii, všechny ženy jejího rodu.

"Přestříhni pomyslně pupeční šňůru svého strachu a dovol si porodit i placentu, symbolické kořeny s tvým rodem."

A to se děly věci....

"Já tam vidím i dvě děti," říká žena.

Jedno dítě bylo zdravé, silné. Druhé se zdálo polomrtvé. Jemně směřuji pozornost na druhé děťátko.

"Co se mu stalo?"

"To dítě představuje všechny naše mrtvé děti, které nemohly žít," ozvaly se ženy z rodu. Bože, ony čekaly na tuhle chvíli... Dítě v náručí ženy se chystalo zemřít, chtělo být řádně pohřbeno. Žena je kupodivu klidná. Je jasné, že duše dítěte kdysi zemřela za podivných okolností a nebyla řádně pohřbena. Dušička se netrápila minulostí, jen chtěla dojít klidu. A ženy z rodu chtěly spravedlnost taktéž. Bylo pro ně důležité, aby žijící dcera rodu věděla... A ona jim pomohla. Rituálně pohřbila s láskou a úctou duši děťátka, která se pak mohla konečně připojit ke svému rodu.

Vše se uvolnilo, strach zmizel.

Druhé dítě vzala žena do náruče, zabalila do peřinky a otázala se, co si ono přeje. Chce žít. Chvíli spolu pobyli, žena se seznámila s rolí matky a ujasnila si, zda se cítí na mateřství. Kdoví, třeba se narodí ten chlapeček, který u ní poletuje :-)

V minulosti našich rodů (a naší) se staly mnohé události. Umírali naši blízcí, i děti a ne vždy jsme je mohly pohřbít. Možná se ani nevědělo, co se stalo s jejich těly (války, koncentráky, Magdalenské prádelny aj.). Až budeme na Dušičky nosit svíčky na hroby našich blízkých, nezapomeňme zapálit světlo za VŠECHNY duše, i za ty, které třeba ani neznáme.

Autor textu: Andrea Kadlčková, Terapie-regrese.cz