Rakovina jako přítel

08.02.2019

Na tuto regresi jsem byla dlouho dopředu připravována, aniž bych tušila souvislosti. Než mi bylo dovoleno přijmout ženu s rakovinou, prošla jsem sama brutální očistou, abych si u sebe zpracovala téma LÍTOST - až na kost, co se budem troškovat. Děkuji Vesmíru za tuto lekci, snad jsem pochopila... A tak přišla zkouška, jak to ustojím v praxi.

Přišla mladá žena s rakovinou prsu. Místo vlasů šátek, doma malé dítě. Víc než vlasy ji štvalo, že nemůže kojit. Nestavila se do role oběti, jen chtěla vědět, co jí chce její nemoc naznačit. Namísto lítosti jsem k ní cítila -a cítím- jen soucit a obdiv. Dnes vím, že jsme pro toto setkání musely obě dozrát, abychom se vzájemně nesrážely lítostí.

Proč rakoVINA? Protože její máma a babička taky... Slovy lékařů má k tomu predispozici. Dostala na to i razítko, dělali přec krevní testy. Z duchovní příčiny nezdědila špatné geny. Ženy si však po generace předávaly stejné vzorce chování. Mámu si skoro nepamatovala, umřela, když jí bylo 7. Maminka nesla stejnou zkušenost. Babička zemřela nesmířená, že opustila malou dceru.

V regresi nechávám Aničce nejprve prostor, ať si dovyživí to, co nejvíc potřebuje. Byl to pocit bezpečí. Stojí v zahradě, mezi vysokými stromy, mohla by se ztratit, však cítí bezpečí. Zkouší si ukotvit kořeny v zemi. Nejde to, motá se jí hlava. Ostatní stromy ji podpírají, drží ji. Dovolila si tedy opřít se o ně a kořeny si zapustila. Jakmile má kořeny, zaměří se na korunu. Chce vzlétnout, stává se ptákem...

"Jsem dravec, celý bílý, klidný, jen plachtím svým životem. Začínám mít radost, cítím svobodu... (nadechni ji zhluboka).

...Pták už přistál, sedí na kameni, je uvolněný... už jsem to zas já, tančím na kameni, skáču přes potok... (užij si to).

...Sedím opřená o strom, dlaněmi se dotýkám země, nasávám tu energii, na něco čekám... Je to máma (pláč). Hrozně bych jí chtěla něco říct, ale nejde to. Drží mě za ruce, hladí, ví, že je to pro mne těžké. JE JÍ LÍTO, že mě tu nechala. Pořád se usmívá, že to zvládnu, že jsem silná. Ví, že mi chybí."

(pláč)

"Bolí mne pravé rameno. Máma hladí, vytahuje mi ven STRACH ze samoty, z lásky, nepochopení, že zůstanu na vše sama. Má pocit, že to vzdávám a chci utéct. Mám se DRŽET ZEMĚ, NENECHAT SE UNÁŠET. MÁM BÝT SVÁ. TAKOVÁ, JAKÁ JSEM, JSEM DOKONALÁ. I se svou holou hlavou a velkou pusou."

"Proč musela odejít tak brzy?"

"Abych se naučila být sama, byla silná. Abych mohla bojovat za svůj život a život dalších. Ona musela bojovat za ten svůj, aby se vůbec narodila. Jako by ji tu nechtěli... Musela se moc snažit, aby se sem dostala. Odnesla si zkušenost LÁSKU, nikdy nemilovala nikoho tak jako nás, proto se sem snažila dostat."

Dceři matka sdělila:

TY ŽIJ KAŽDÝ DEN

UŽÍVEJ SI SVOU KRÁSNOU RODINU

NESTAREJ SE O NESMYSLY A MALIČKOSTI

VÍC CHOĎ VEN, VÍC PŘÍRODU

NEMĚJ TEN OBROVSKÝ STRACH, ŽE ZTRATÍŠ MUŽE, SYNA, ONI TO ZVLÁDNOU, KDYŽ BUDE POTŘEBA

A NEUTÍKEJ!!!

"Co ženská linie? Co je z ní cítít?"

"Celkově radost, láska, štěstí. Občas vyskočí smutek, zlost... Je tam 1 žena, pořád se hýbe, neukotvená a za sebou má 1 malou duši. Asi máma a dcera... Stojí hodně blízko, něco se mezi nimi stalo. Větší se zlobí, hýbe se, malá má strach, zároveň se směje, že to má brát v pohodě, má nechat věci být."

Anička pomáhá ženám najít k sobě cestu.

"Už je to klidnější. Malá chytá tu starší za ruku, jsou klidnější, spolu tancují."

"Co babička?"

"Strašně se mračí, snaží se mi říct, že byla taková vždycky. Má VÝČITKY vůči mámě, že ji tady nechala samotnou. Dost byla v sanatoriu, máma si ji ani nepamatuje. Mámě tečou slzy, hladí babičku po tváři, odpouští/nezlobí se... Ví, že to tak má být. Je ráda, že jsou zase spolu."

Všechny tří stojí v kruhu, propouští výčitky.

"Něco se děje...předávám jim své prso, zůstane tam s nimi," rozhodla se.

Vzkaz od ženské linie je stručný: "ŽIJ!"

- loučí se, propouští maminku...

"Jdu sama polní cestou, jsem šťastná, skáču, tančím, vidím stopy, skáču do nich, cítím slunce, teplo....jsem víc sama sebou....potřebuju tančit, chybí mi to!"

To nejtěžší nakonec: stojí před ní bytost - RakoVINA

Bojí se, však neustoupí před ní.

"Vypadá jak smrtka."

"Jen ji pozoruj. Dívej se jí do očí, dívej se jí do srdce!"

Jak postupně opadá prvotní strach, mění i rakovina svou tvář.

"Mění se to, už je spíš hnědá, stín, pak tmavě modrá... Chtěla by odejít, ona na mně není závislá. To já ji držím!!! Bojím se, že se vrátí."

"Tak jí to řekni, že se bojíš. Řekni jí vše, co cítíš."

Sedly si vedle sebe a dlouho si povídají. Už spolu nebojují, spolupracují. Aby nemoc mohla odejít, domlouvají se ohledně stravování, pohybu, kdy může jít ven na slunce, co pít atd. Strach zmizel. Rakovina se stává vedle Aničky menší a menší, až je z ní jen malá kulička, sedící v dlani. Loučila se se slovy:

"KDYŽ SE NEBUDEŠ MILOVAT, TAK SE VRÁTÍM, ABYCH TI TO PŘIPOMNĚLA."

Anna ji naposled přitiskla k hrudi. Rakovina je v současnosti její nejlepší přítel. Největší učitelka. Vše vidí, nedovolí jí nic dělat polovičatě. Přišla ji naučit sebelásce a žít, v pravdě.

Zpětná vazba od Aničky:

Ahoj Andrejko!

Už dlouho ti chci napsat a myslím, že nastala ta správná chvíle. To víš, zážitky z regrese se ve mně stále vyvíjí a došla jsem k pár uvědoměním.

1) chybí mi tanec. V regresi jsem hodně tancovala a poskakovala. Přesně tohle jsem dělala jako dítě. Prý ani ne ve 3 letech jsem dokázala hodiny pouštět desky na gramofonu a tancovat po obýváku. A tohle jsem prostě já a chybí mi to. Dělala jsem to snad až do doby, než jsem šla na vysokou. Tancem jsem vypouštěla ven emoce, uvolňovala se, dávala se do klidu. Byl to můj koníček i terapie . A už roky to nedělám. Došlo mi, že nepotřebuju meditační koutek, ale repráky, hudbu, prostor a tu moji samotu. Klidně budu tančit u vaření, ale budu .

2) Vážně jsem propustila mámu. Došlo mi to před pár dny. Dřív jsem skoro denně zažívala pocity, že je se mnou. Ne jen, že jsem si na ni vzpomněla (to mám pořád), ale prostě jsem měla pocit, že je vážně se mnou a sleduje mě. Od regrese se to změnilo. Myslím na ni, ale nepřitahuju ji k sobě, aby mi pomohla.

3) Po poslední dávce chemo jsem zažila velice krásné a zajímavé věci. Nevolnost většinou najíždí pár hodin po dávce, ale tentokrát jsem se na ni nějak připravila. Najedla jsem se, pololehla si do postele, byla s malým a pak mě nechali samotnou a já jsem nepotřebovala spát, ale uvolnila se a dostala jsem se do stavu jako při regresi. Probleskávaly mi různé věci. Viděla jsem, jak účinkuje ta červená tekutina, co mi pouští do žíly a nádor požírá (pamatuješ na Byl jednou jeden život a ty autíčka co jedly bacily? Bylo to něco podobného, jen víc abstraktní ). Taky jsem viděla náš nový dům, schody, které v něm budou a na nich seděl nahatý chlapeček, hrál si s kostkama. Byl úžasně klidný a mně okamžitě došlo, že je to náš další syn. Že čeká, až budeme připraveni a přijde za námi. Strašně mi to pomohlo. Hlavně psychicky a i první dva dny mi bylo fyzicky líp než při předchozích dávkách. Pak to bylo zase horší, ale celkově mám pocit, že jsem to zvládla fakt dobře. Dokonce jsem si dopřála se válet, i když už to ani nebylo tolik potřeba.

Tak to je asi vše, co jsem měla na srdci . Zatím si to vše ještě sedá. Učím se, je to pro mě nové. Jsem velice praktický a hmotný člověk, který potřebuje na vše návod a vysvětlení, aby to dělal správně, takže teď objevuji věci pro mě zcela nové a dost často úplně nepochopitelné . Snad se mi podaří do všeho více proniknout, uvolnit se a zklidnit. A moc ti děkuju, ze jsi mi tenhle nový obzor ukázala!

Těším se, až se zase potkáme!

K tomuto článku napsala Anička:

Když jsem zjistila, že jsem nemocná, byl to naprostý šok. I když jsem to od dětství čekala a nejspíš i tím si nemoc přitáhla, tak jsem stejně byla v šoku. Pak přišlo naštvání a výčitky, proč já? Ale pak mi to došlo. Při boji s nemocí je vždy nutné ji přijmout, ne jít proti ní. Nemoc se živí nenávistí a jinými negativními pocity. Věděla jsem to, ale stejně jsem se v tom plácala a netušila, jak to uchopit a kde začít. Poprosila jsem anděly, ať mi přivedou někoho, kdo mi pomůže. Andělé nikdy nezklamou. Napsala mi žena, kterou jsem viděla jen jednou v živote, ale najednou věděla, že ji potřebuju. Dala mi tip na Andrejku. (pozn. autora: ta žena, která nás spojila, mi pomohla zvědomit mé téma lítosti a hned na to kontaktovala Aničku. Sama neví, proč, prostě to tak cítila). Zpětně se mě kamarádi ptají, jestli jsem se nebála. Nebála. Věděla jsem, že to pomůže. A pomohlo! I mně, člověku, co byl do teď tak exaktní, empirický, fakticky - prostě vědecký. Duševno je pro mne stále neuchopitelné, ale to je i náš nekonečný vesmír a víme, že je. A v tom je ta krása!

Regrese mě přivedla na mou cestu. Je ještě dlouhá, ale už teď vím, že je správná. Ukotvila jsem se. Zjišťuji, co chci, co potřebuji. Učím se říkat NE, i když je to nepříjemné. Přeci nebudu dělat něco, co nechci!

A co je hlavní, duše se uklidnila. Od dětství jsem žila s pocitem, že mě čeká smrt někdy brzy. Neříkám, že je to úplně pryč, ale přichází strašně málo na to, že teď by to bylo opravdu reálné. Pochybnosti jsou asi běžné, ale vím, že i těch se zbavím, jen to nejde hned. Často okolí něco jen plácne a zasáhne mne přímo do terče a je mi hůř. Ale umím s tím lépe pracovat. Jsem silná a budu zdravá, to vím od začátku.

Moc přeji všem, kteří bojují se svou nemocí, aby s ní dokázali žít v symbióze a aby přijali poselství, které jim přinesla.

Mějte se rádi!

A moc děkuji Andrejce za to, že tu pro mě je! Anna M.

Pamatuj: když se budeš své ne-moci bát, stane se z ní strašák. Ona je ta část tebe samé/ho, která se nepřijala. Budeš-li ji nenávidět, nenávidíš sebe, odmítáš ji = odmítáš sebe, bojuješ s ní = nevyhraješ. Ty jsi ji stvořil/a, proto ji přijmi s respektem jako učitelku. Vyslechni, co tě přišla naučit, vem si ponaučení a nech ji jít, ať nemusíš opakovat ročník.

Autor textu: Andrea Kadlčková, Terapie-regrese.cz