Proč neutíkat před osudem?

Včerejší úplněk byl pro mě překvapivě klidný. Luna mi odhalila jednu důležitou karmickou lekci. Proč neutíkat před svým osudem? Před osudem neutečeš, ani se neschováš, sdělila mi noční průvodkyně. Měla pravdu. Ve svých regresích jsem často přicházela o své děti, což jsem nelibě nesla. Když už to bylo po několikáté, tušila jsem, že to není jen tak. "Co mě to má naučit?" kladla jsem si otázku.

Poprve jsem přišla o dceru (vzpomínka z regrese), když měla 16 let. Poznala jsem v ní svou nejstarší dceru. Viděla jsem, jak jí probodli srdce kůlem. Přála jsem si, aby mi zkamenělo srdce, abych tu bolest nemusela snášet. Umřela jsem nesmířená, s živou vzpomínkou na toto trauma. Přenesla jsem si trauma do dalšího života. Tady jsem se podvědomě bála o svou dceru, živila se strachem a velmi na ní lpěla. Chtěla jsem mít její život pod kontrolou. Zase jsem o ni přišla. Zabil ji její muslimský manžel. V té dceři jsem poznala svou druhou dceru. Opět jsem nic nepochopila, proklínala jsem viníka, osud, snad i samotného Boha. Umřela jsem ještě více nakrknutá, než v prvním případě. Další život jsem na to šla mazaně. Alespoň jsem si to myslela. Uzavřela jsem se do sebe, srdce a city pohřbila za živa. Pánu Bohu do oken jsem vykřikovala, že nechci mít děti. Jak si přeješ, bude ti vyhověno... Otěhotněla jsem s mužem, kterého jsem nemilovala. Dítě se narodilo mrtvé. Zhroutila jsem se, zabalila dítě i s placentou a skočila jsem s miminkem v náručí z mostu. Osudu jsem neutekla. Odešla jsem ze světa dobrovolně, s pokorou, avšak zůstala ve mně velká lítost.

Před cca 10ti lety jsem přišla o miminko v 9. týdnu těhotenství. Bylo to pro mě hrozné a i dnes je celá záležitost značně citlivá. Občas si prostě pobrečím. Na operačním sále, kde mě přijímali na revizi dělohy, jsem se opět zhroutila a utekla na záchod. Dostala jsem prášky na oblbnutí, abych se tam vůbec vrátila. Moje tělo miminko drželo do poslední chvíle, nekrvácela jsem, neměla bolesti. V propouštěcí zprávě stálo: "nalezen pouze rozbředlý plodový váček, bez obsahu." Málokdo si dovede představit mou úlevu po těchto slovech. Byla jsem tak vděčná, že to maličké neskončí někde v odpadu. Mé tělo se o plod postaralo. V regresi jsem se s tímto miminkem setkala. Ptala jsem se, proč muselo odejít. Ukázal se mi malý chlapeček, který si zaujatě hrál s čímsi na zemi. Bezstarostně mi řekl: "Maminko, tys chtěla tehdy holčičku a já měl být chlapeček." "Cože?" nechápala jsem. Tohle je důvod, proč se to stalo? Sevřela mě lítost. "Vždyť mně by bylo jedno, jestli jsi holčička nebo chlapeček. Hlavně že bysme byli zdraví a spolu." Chlapce to moc nezajímalo, on si šťastný a bezstarostný odběhl pryč. "Zase jsi to chtěla mít pod kontrolou, místo abys důvěřovala," šeptala Luna. Pochopila jsem.

Pevně doufám, že jsem se z těchto lekcí dostatečně poučila a tentokrát jsem si stanovila neutíkat před osudem. Naopak. Přijímám výzvu a s velkou pokorou a odevzdaností důvěřuji životu. Jedním z mých úkolů je naučit se přijímat děti jako Boží dar a nelpět na nich. Dar můžeš přijmout, s vděčností opatrovat, radovat se z něj po čas, který ti byl určený. Pro mne, jako typickou Račici alias mámu kvočnu, je tento úkol opravdu výzva. Život má někdy smysl pro humor, řekla bych.

autor: Andrea Kadlčková, Terapie-regrese.cz