Proč nemohu otěhotnět?

Někdy zjišťuji, jak moc jsme odpojeni od svého nitra a přitom naše realita jen věrně kopíruje nastavení, jež máme uvnitř sebe sama. Žena z tohoto příběhu udělala na fyzické rovině nemožné, aby otěhotněla. Mohla by vyučovat na univerzitách o umělém oplodnění, protože to zná. Netušila však, že její vlastní prožitek z prenatálního období byl jeden velký program: "Hlavně nebuď těhotná!"

"Jsem u maminky v bříšku... je to tam těžké (tlačí ji na hrudníku), ona mne neslyší, nemám spojení. Nepřijde mi, že jsem u ní v bříšku, nepatřím tam, je tam hrozně velký prostor, šedo, šero."

"Nikdo mě nečeká (pláč), jsem tu jak na prázdném nádraží, zapomenutá. I maminku nikdo nečekal!" "Dýchej, prociť si tu emoci, je s tebou celý život, chce uzdravit, aby mohla odejít." Úleva. "Už se mi tam zespodu dere světlo, takový srpek světla."

(pláč)... "AHA, proto ani doma na mě nikdy nikdo nečeká!!! A kolikrát jsem slyšela: "Pohni, nikdo na tebe čekat nebude!" Propouštíme program "NIKDO NA MĚ NEČEKÁ."

Jdeme dál:

"Máma zjistila těhotenství, má radost, říká to tátovi. Já jsem na ni nazlobená, reaguju vlažně. I na tátu, on má asi jiné starosti. 

3.měsíc - "Docela je tu hezky, mám klid, ale... těžknou mi nohy. MÁMA MI PŘIJDE, ŽE BYLA MOC MLADÁ NA TĚHOTENSTVÍ, JE NEDOSPĚLÁ, JAK DĚCKO, SAMA NEVÍ, CO BUDE. Chybí mi napojení, vztah mezi námi, netěším se na ni, nemůžu se naladit, jsem sama, prostě tam jen jsem.

4.měsíc - "Mámě není dobře, zvrací (nepřijala svou roli, změnu, že bude matka), bojí se, že bude tlustá . I JÁ SE TOHO BOJÍM!!!"

"Jaký vzorec v tomto období sis vryla do buněčné paměti?" Odpovídá bez zaváhání:

"MAXIMÁLNĚ 2 TĚHOTENSTVÍ, VÍC NE!" (neřekla děti, pouze těhotenství)

"TĚHOTENSTVÍ KAZÍ POSTAVU, NEBLÁZNI!"

"STRACH, ŽE MI TAKY BUDE ŠPATNĚ, ROZHODÍ TO CELÝ ORGANISMUS!" (klientka vyznává zdravý životní styl, detoxikace organismu atd...)

"NEZVLÁDNU TO!"

"Jak vnímáš dělohu maminky?" "Nejde tam světlo, má oslabené ženství."

5.měs. - "Poprve jsem kopla, mám velký odstup, obranný štít. Necítím nic. (tlak na hrudi se hromadí). Máma je odměřená. Jak mohla být tak nezodpovědná, hazardovat s novým životem? Táta vnímá jinak, říká mi "prďolko moje". (smích)

6.měs. -  "Mámu vnímám lépe, je to vřelejší, asi to pro ni není lehké."

7.měs. - "Otočila jsem se zadečkem dolů, sedím tam z trucu - jak nasraný Budha. Ať si máma taky užije. Je mi tak dobře, i když to necítím jako úplně bezpečné místo. Máma to neví, nehladí bříško, jen táta. Ji štvalo, že je tlustá. Bylo to pro ni těžké, i já těžknu."

8.měs. - "Jakoby ležím na boku a otočit se dolů nehodlám. PŘECE TO NEVZDÁM PŘED KONCEM! I v reálu to tak dělám. Unavená z toho nejsem, i když vím, že to nemá cenu."

9.měsíc - "Najdi bod, kdy tě otočili!" (Hamiltonův hmat)

Toto velmi prožívala, dlouho bylo ticho, reakce těla byly výmluvné i tak. "Pane Bože... to je, jakoby.... mi někdo točil... žaludek (ruce jsi zkřížila na břiše, hluboce dýchá). "I tu maminku to bolelo!"... dlouho klid, prožila si to po svém. "Bolí mě hlava zprava. Vůbec spojení s maminkou, nic. A přitom bych chtěla."

Skok v čase... Porod + první životní nádech klientka přeskočila (vždy se ukáže jen to, co je klient připraven zpracovat).

"Asi už jsem se narodila, vidím miminko, je takové hezké. (máma tvrdila opak)

1.kontakt - "Máma plakala štěstím, ona byla pro mě ta jediná, tak hezká, konečně mě přijala, až mě viděla."

"Vynahradilo ti to, co bylo v bříšku?"

"Ne, to bylo málo. Letmé spojení bylo, ale jen chvilku. Myslím si, že mě nepřijala jako holčičku." 

"Podívej se jí do očí, co tam čteš?"

"Hmm, je to má domněnka, že když budu hodnější, hezčí atd..... budu milovaná. Od maminky to nejde." (program očekávám, že...)

Konfrontace s mámou - přijetí, odpuštění, uctila její dělohu, požehnala jí, pak i své děloze. S mámou si ukázaly své "chyby", zasmály se jim: "to jsme to zkoulely, co?" Dcera řekla mámě: "Obě jsme dělaly to nejlepší, co jsme uměly."

Konfrontace se svou dělohou - šla do své dělohy.

"Něco chybí - mužský aspekt, ten najdu v sobě = pozornost, péče, láska."

"NEOČEKÁVÁM/NEVĚŘÍM JÍ, ŽE TĚHOTENSTVÍ VYJDE."

Omluvila se své drahé děloze za všechny umělé pokusy otěhotnět. V ten moment mi přišla její děloha jako ten Budha, stejně tvrdošíjná jako ona kdysi. Upřímně jsme se tomu obě zasmály.

"NEVĚŘÍM JÍ, ŽE TO ZVLÁDNEME, POCHYBUJU, BOJÍM SE, ŽE SE ZMĚNÍM, BUDU JINÁ, ŽE ZTRATÍM SAMA SEBE. TOLIK JSEM MAKALA NA SOBĚ, ABYCH SE NAŠLA A TEĎ BYCH MOHLA BÝT JINÁ."

"Takže, teď musíš přesvědčit tvou dělohu o dvou věcech: 1) DŮVĚRA, že jí věříš. 2) ZMĚNA, že to bude OK. Vše ve Vesmíru se mění, nic není stejné, ani tvé tělo, buňky, počasí, roční období, nálady... Je normální procházet změnami - dítě, žena, matka, stařena."

Nastala pomlka, kdy vedla klientka dloouuhý hovor se svou dělohou.

Nakonec se žena v duchu konfrontovala i se svým přítelem. Postavila ho mezi sebe a svou dělohu tak blízko, až se břichem dotýkali. Požádala jsem ji, ať vyšle jejich potenciálnímu miminku signál, že jsou připraveni ho přijmout. Že načasování je na něm, až bude ono připraveno, může přijít.

"AHA, vlastně to miminko ani neví, kam má za námi přijít. Neví, kde je náš domov. Pořád pendlujeme někde po světě."

Krásné uvědomění na závěr. Zdálo se mi, že miminko této ženy jen vyčkává, až si ona zpracuje všechny své programy z jejího prenatálního období. Že si sedí na obláčku jako malý Budha a říká si: "Nene, maminko, nepůjdu do té dělohy, až si to hezky zpracuješ."

P. S. Sama aktérka příběhu připsala dovětek: 

Moje zlatá, milá duše. Pusť ten článek do světa. Ať si najde cestu ke všem ženám, které trápí stejný problém a stejné téma. Ať věří, že samotná cesta k sobě je tím směrem a cílem, kterým se mají dát. Ne konečný výsledek. Ať moc nepřemýšlí a víc procitují. Ať je nezajímá, co říkají ostatní, ale učí se vidět srdcem. Ať zůstávají sami sebou a více se milují. 

autor textu: Andrea Kadlčková, Terapie-regrese.cz