Práce s rodem

UKÁZKA PRÁCE S RODOVOU LINIÍ

Eva je matkou malého syna. Dosud nebyla smířená s těhotenstvím, porodem a vlastně ani s rolí matky. Ač syna miluje, vyčítá si, že mu není takovou mámou, jakou by chtěla být. Instinktivně ji to táhne spojit se s rodem, pochopit, co se tam nejspíš stalo...

                                                       -----

V regresi si naciťuje své tělo...

"Jakoby mi něco zleva tlačilo na hlavu/krk, tím směrem se nemůžu otočit."

"Co tam máš, v té hlavě?"

"Je to takové tmavé, takový kuličky pichlavý, s jehličkama."

Vybírá je pomalu ven, jednu za druhou.

"Je to STRACH... jde se mnou dlouho, přesahuje mě."

"Kdo ti tam dal ten strach?"

"Příbuzní," podivuje se. "Neznám je. Stojí tam zástup všech různých příbuzných. Vlevo mám pocit, že stojí babička (už nežije). Já o ní prohlásila, že má zlý pohled, že je zlá a musím se jí omluvit, protože nevím, co je za tím."

Babička jí sdělila beze slov, že ten pohled je proto, aby ji vnučka nesoudila.

"Jak se jí daří?"

"Špatně."

"Co ji tu drží?"

" Asi máma. Zloba, neodpuštění... navzájem... Babi nechtěla, abych se narodila. Nesnáší mého otce a nechtěla pro svou dceru takový život." 

Babičce se ulevilo, když vnučce vyjevila pravdu. Kouká trochu provinile. 

V ženském rodu se nese téma manipulace. Ženy myslely, že když bude po jejich, bude všem líp. Babička už ví, že to není dobře.  Zvedá levý ukazováček: "Děláš to i ty tvému synovi, nedělej to!" (např. že bez otce mu bude líp).

"Kdo první v tvém rodu začal manipulovat s ostatními?"

"Musím jít hodně daleko... Už ji vidím... Duše je vyšší než ostatní, svítí žlutě, jde z ní klid, hluboké pochopení."

"Načerpej si, popros o sílu pro sebe i ostatní." 

"Babička si prý musí přijít sama."

Duše už došla pochopení, proto je klidná. Evě předala svou moudrost:

JDI S PROUDEM ŽIVOTA A VĚŘ MU!

NEZŮSTÁVEJ, KDE TI NENÍ DOBŘE! NEMUSÍŠ TRPĚT, ALE NEMANIPULUJ!!!

PŘIJMI SVĚT TAKOVÝ, JAKÝ JE. JE TAKOVÝ, JAK HO PŘIJÍMÁŠ TY!

DŮVĚŘUJ ŽIVOTU, VZDEJ SE KONTROLY!

Kde hledat sílu? PRIMÁRNÍ SÍLA JE V TOBĚ, VELKÝ ZDROJ SÍLY JE ZEMĚ, OPŘÍT SE MŮŽEŠ O ROD!

VYVARUJ SE TOHO, OPŘÍT SE O SYNA, TY MUSÍŠ STÁT! NEHAŽ NA NĚJ ZODPOVĚDNOST, JAK SE CÍTÍŠ!!! (Ty jsi mé štěstíčko).

Co můžeš udělat pro rod? PRACUJ NA JEHO PŘIJETÍ!

Eva chce babičku spojit s tou duší a tělem jí hned projela bolest = kontrolka = zasahuješ, kdy nemáš. (Babička spojit nechtěla).

"Co ostatní duše?"

Obrací se k nim...

"Mám přijmout ženství, podbřišek (ozvala se bolest v podbřišku), sílu, moc...

Oni po mně hází dělohy, jak shnilý rajčata... Růžový, i s vaječníkama." (Šok i smích).

"Ty duše jsou nazlobené, vidím spíš mužský ruce... hrozí pěstí, že jsem taky to ženské plémě... Zloba, agrese je tu."

"OK, rozděl ty duše na muže a ženy."

"Vlevo jsou ženy, malinké, jak věchýtky, cítí se provinile, že mají dělohu. Přijímají "pravdu" mužů, nemají sílu na nic, jsou jak hadrové panenky." 

"Začni je spojovat do kruhu (kdo chce). Ucti ty ženy, jejich dělohy, všechny životy a zkušenosti tvé ženské linie. Všechny jsou cenné, všechny životy  jsou vzácné. Spolu jste silné, spojte se, ženy!"

Dosud tam byla vina, teď přibyla radost.

"Popros je i sebe, aby si odpustily."

"Jednodušší je poprosit je, než sebe," přiznává.

"Odpusť si i TY. Přijmi se, jaká jsi."

Její díl práce se sebou se rodu dotkl. Začaly se připojovat i ty duše, co si předtím také neodpustily.

Druhá skupina, muži:

"Je to tu těžké," stahuje tvář do grimasy. "Trochu zjihli, když vidí, co se dělo v ženské linii, avšak víc převažuje zloba/agrese. Jakoby v dáli je žena, co to způsobila."

Mužům jsme daly možnost projevit se. Hřímali, že ženy se jevily slabší, ale měly snahu MANIPULOVAT, NEJEDNALY S MUŽI NA ROVINU. Muži tomu říkají ženské zbraně, ale ženy to tak nevidí... (jasně, myslely to přece dobře:-)))

"Viděli jste muži srdcem své ženy?"

"Neviděli."

Ze strachu je předem zadupali. Strach byl větší než touha spojit se se ženami = museli by se stát  zranitelnými. Och, to radši neriskovat.

"Kdo první tady způsobil nerovnováhu?"

"Asi spíš žena-matka a je to hodně nepříjemný," povzdychne si Eva.

"Vidím ženu, obrovskou, muž pod ní malinký, zoufalý... Ona ruce roztažené, nepřestává... děje se tam něco... snad i magie... Žena má srdce černé, zuhelnatělé... on má srdce obalené silnou vrstvou, ale uvnitř má malinké světýlko... Ostatní muži se odvrací, nechtějí to vidět. Někteří soucítí."

"Co se té ženě stalo?"

"Asi to dítě nechtěla. Nenáviděla muže, udělali jí něco hrozného... Dítě je plod toho násilí. Nenávist z ní udělala ne-člověka. AHA, proto ty ženy v rodě se tomu nařčení nebránily."

Načítá si bolest té ženy. Je to peklo.

"Té duši není dobře, velké utrpení zažila, ale měly jsme dojít až sem, obě. Už se známe. Já se tuhle rozzuřila na syna, chytla  ho tak pevně, až měl modřinku na ručce... Tak už vím, proč... Protože i ona potřebovala pomoct."

Ženu vzala za ruce, řekla: "Vidím a ctím tvou bolest, i ty ji ucti, prosím."

Objaly se, odpustily si. Zbylá ženská linie drží kruh podpory kolem nich. 

"Už svítí, je smutná, vyčerpaná, ale svítí." 

Požádaly jsme ženu, aby přijala svého syna. Muži jí sice ublížili, ale možná přišel muž/syn, aby vše napravil. Kdyby si počkala, mohlo vše dopadnout jinak.

"Jo, už ho objímá," usmívá se Eva. "Pustila ho do kruhu žen."

Této ženě se poklonily jak ženy, tak muži v rodu. Vše se uklidnilo. Eva odchází středem, dělohy po ní už nikdo nehází :-)

"Co máma?" vracíme se do přítomnosti.

"Mračí se, je stažená, její děloha nepříjemná, její bolest přešla na mě. Máma má pocit, že ani nežila sama sebe. Moc ji ovlivnila babička a ona pak svým dětem neměla co dát. Nepřijala svou dělohu, babička jakbysmet. Vlastně o menstruaci jsem až já mluvila..."

Ženy žily programy rodu. Eva poprosila babičku, ať vrátí mámě její vlastní sílu a zodpovědnost za její život. I ona si vzala tu svou.

"A partner? Postav si ho proti sobě!"

Je jí na pláč, dýchá zhluboka, cítí bolest na hrudi. Bolest = STRACH Z NEPŘIJETÍ. On má těchto bolavých center na hrudi/břichu asi pět, oba si zrcadlí  své strachy. Pojmenováním a přijetím se Evin strach zmenšuje.

"Co vás k sobě poutá? Jaká energetická vlákna?"

"Energie 2. čakry, čili sex. Dál cítím pouta na ruce. Asi jsem si ho přitáhla, byl zamilován do kamarádky. A pod krkem to tlačí... komunikace mezi námi není dobrá."

"Uvolni ta pouta!"

"Já mu něco neodpustila. -záblesk min. život- On mi vzal dítě."

Odpouští a propouští oba z této situace.

Na ramenou cítí tíhu.

"Proč je tu s tebou?"

"Dovolila jsem to... Výčitky, pocit nezasloužím si, nezasloužím si lásku... nechtěla jsem se narodit, abych se vyhnula bolesti, nechtěla jsem zase zažívat zlost, nepřijetí, sebedestrukci, pocity viny."

"Z jakého života si tyto pocity neseš?"

"Skáče mi tam obraz... byla jsem hodně zlej chlap. Žena a děti se mě báli. V ženě poznávám současného partnera. Aha, proto mi teď odpírá sex. Má problém přijmout mou dělohu. Vůbec se mě nedotýká, nebo jen se sebezapřením. Divím se, že jsme vůbec počali dítě..."

Evin partnerský život rovněž kopíroval programy zažité v rodu. Přestala se vinit, že má také dělohu. Pochopila, že přijmout svou dělohu musí hlavně ona sama. Pak ji přijme i partner.

Slyšela také varování z rodu, ať se nepokouší manipulovat s muži. Před regresí partnera slovně degradovala jen na otce svého dítěte. Přemýšlela dokonce, zda nebyla chyba nechat synovi příjmení po otci. V regresi uznala role obou, sebe i partnera, což se promítlo na vztazích doma. Oba jsou si rovni, nikdo není lepší než ten druhý. 

Po regresi Eva píše:

Partner je milejší, pozornější, přítulnější. Vím, že je to i mým přístupem k němu. Uvolnila jsem se a neřeším, jak to s námi bude dál, jestli je zamilovaný do XX nebo do YY, jestli a jak mě s nimi pomlouvá. Už neřeším, zda se mu líbí, co říkám a prostě mu řeknu, co mám na srdci (někdy je jazyk rychlejší než cenzura, prostě vychrlím pár slov, která bych dřív zvažovala a třeba je "radši" ani nevyslovila). Dotýkám se tím hlavně toho, co tíží mě. Říkám to tak, aby bylo jasné, že se jedná o mé pocity, za které on nemá zodpovědnost. A dost se mi ulevilo. Uvědomuji si, jak jsem těch pět let, co se známe, vlastně popřela své já, abychom mohli být spolu. Přestala se smát, protože ho to rozčiluje, přestala jsem poslouchat hudbu, protože on nesdílí můj vkus, netančím, protože on netančí, vytratila se uvolněnost v sexu, protože jeho to nebaví. Vím, že za to můžu jen já sama a můj strach, že ho ztratím. (Strach z nepřijetí.) A přitom čím víc jsem se snažila být tou, co si přál, tím víc mě nechtěl...

Autor textu: Andrea Kadlčková, Terapie-regrese.cz