Neodvedené duše
Čas od času se stává, že tady nějaká duše po svém skonu zůstává a neodejde do světla. Možná si neuvědomuje, že změnila formu a nemá již své tělo, nebo je zmatená, v šoku, nechápe, co se stalo (tragické nehody). Možná nenašla to příznačné světlo na konci tunelu a bloudí a čeká na pomocnou ruku. Já se však často setkávám s tím, že to spíše my, pozemšťané, tady takové duše ne/úmyslně držíme. A o to se chci podělit.
Jak bráníme zesnulé duši odejít a najít svůj klid?
zůstáváme jí něco takříkajíc dlužni. "Slíbil/a jsi mi, že po mé smrti uděláš to a to a slib nebyl splněn". Je to zvláštní, ale pro některé duše je to opravdu důležité. I po smrti si nepřejí hýbat majetkem, prodávat nemovitosti, leží jim na srdci usmíření svých blízkých apod. Pokud slib nemůžete splnit, upřímně si s duší promluvte, vysvětlete své stanovisko a vyjednejte si podmínky ke vzájemné spokojenosti. Jeden muž tak dostal svolení prodat nemovitost a duše, která tam dlela, odešla v klidu do světla.
dlužíme jí omluvu. Duše odešla nesmířená, v pocitu křivdy a my jsme tím, kdo jí křivdil či dokonce zavinil její smrt. Omluvte se, poproste o odpuštění a duši přejte klid. Uleví se všem. Tady často zpracováváme potraty či tzv. neuznané děti, které zemřely, aniž by byly řádně pochovány či uznány. Žádná duše tu nebyla zbytečná, každá si zaslouží úctu.
zůstaly mezi vámi energetické vazby/dluhy. Z našeho podvědomí vychází nevyřčená slova, např. "Jak jsi mě mohl/a opustit, co si tady sám/a počnu? Kéž bych mohl/a být s tebou, bez tebe to tady nemá cenu. Nikoho už nebudu tak milovat jako tebe!" Vemte si zpět zodpovědnost za svůj život a duši milované/ho dopřejte klid. Lpění není láska
vyčítáme (si), mnohdy skrytě, podvědomě i: "Nebyl/a jsem připraven/a na tvou smrt, vidět tvé tělo po smrti, zaopatřit tvé tělo." Mohu říct, že nám způsobuje trauma i to, že jsme po smrti neviděli tělo a tím jakoby hlava nepřijímá informaci o smrti. Zpracovávali jsme v regresi obě varianty.
energetickým poutem je i naše vlastní nesmíření, vztek, agrese apod. Pokud na zemřelého máte vztek, či ho dokonce nenávidíte, krom přivtělené duše si koledujete i o nějakou tu entitku. Svou nenávistí či vztekem entitu hezky živíte a ona Vás bude jenom podporovat, abyste nadále žili vztekem a nenávistí. Fyzické tělo trpí, ale to už asi víte
příklady neodvedené duše:
Těhotná žena, avšak plod v půli těhotenství odešel. Velmi krátce na to znovu těhotenství. Narodí se Eva. Bez vědomí maminky domluva sourozenců, že místo bratra půjde na svět Eva, neb ona rodiče potěší svým školním úspěchem, kdežto bratr a titul? No nee :-) Eva je velmi jemná a krásná, státnice téměř hotové. Trápí ji ženské potíže + padají vlasy. Ukázalo se, že má pořád napojení na bratra. Ten všemožně Evě pomáhá k titulu a udělat rodiče šťastné, až si nevšimli, že to oslabilo Evino ženství. Její vnitřní žena trpí. Eva s díky bratrovi vysvětlila, že svůj život musí odžít sama za sebe. Bratrova duše stále nemá klid. Maminka nepropustila svůj smutek z jeho ztráty a tím ho tady drží. Eva k sobě v duchu zavolala mámu, všichni 3 si promluvili, pohřbili smutek jako symbolické tělíčko do země a dali svobodu bratrově duši. Bratr je ujištěn, že má navždy místo v jejich srdcích, jakožto i v jeho rodě a on sám se připojil ke svým předkům. Maminka dostala doporučení s láskou odevzdat i fyzicky svůj starý smutek.
Má osobní zkušenost: Po samov. potratu jsem do 3 měsíců znovu otěhotněla. Narodila se dcera, prostřední z mých tří dětí. Jediná věčně nemocná, několik operací uší v důsledku zánětů, až v 10 letech diagnóza - porucha autoimunity. Proti čemu její tělíčko bojuje? No, v jejím těle jsou 2 duše, ta druhá si začíná nárokovat její tělo, přišla mi odpověď od neznámého přítele, který koukne na fotku a prostě ví. Aniž by nás znal, řekl, že v prenatálu se něco stalo a ta duše jde s ní celých 10 let. Ihned mi secvakly všechny souvislosti. Ano, byla tu duše, měl to být kluk. Léta jsem po ní smutnila, neuměla to pustit, čímž jsem ji tu držela. Dcera podvědomě cítila vinu, že se místo něj narodila ona. To vše umocnila nevědomky nejstarší sestra, těšila se na bratra a místo toho přišla jiná holka. Nastavení nás všech posílilo tuto duši natolik, že si začala nárokovat svou existenci tady a prostě škodila. Děkuji osudu, že je dcera ohnivý, tvrdohlavý Beran a nedá svou kůži jen tak. Mne samotnou popadl obrovský vztek (sama na sebe), 2 dny jsem dýchala, než jsem byla schopna s touto duší v klidu komunikovat. Měli jsme dlouhý rozhovor, upřímný až na dřeň. Nešlo to jinak. Omluvila jsem se, že jsem tak lpěla, ani nevím proč, vysvětlila jsem, co a jak a nakonec duši s velkou pokorou a úctou propustila a odvedla do světla. Dceři se okamžitě ulevilo, dokonce začala nosit růžová trička, které dosud nemusela. Jestli mne někdo naučil, jak slepá a lpivá umí být láska, pak tato duše. Vděčně přijímám tuto lekci.
Jitka před 9 lety pohřbila svého otce. Něco v ní ale bylo nesmířené. Ukazuje se, že má vztek na tátu. A hned říká, že se nechce vztekat. Jistě, ale i tak hledáme způsob, jak svůj vztek vyjádřit, aby jí nekontrolovatelně necloumal při každé příležitosti. Bylo potřeba nahlas pojmenovat, co ji zlobí.
"Otče, zlobí mne, že......jsi mne opustil, zradil, nebyl jsi ideální otec, atd. atd." Jde to moc hezky. Hledáme každé slovíčko, které je usazené všude po těle. Vyslovením nahlas se tělu ulevuje. Svůj vztek přijímá a propouští. Nakonec stojí před tátou smířená, dokáže ho obejmout. Všímá si jeho smutné duše. Proč nemůže duše v klidu odejít? Cítí vinu, že se nechoval dobře. Vina stejně velká jako vztek dcery. Jitka řekla, že ona svůj vztek už odložila a vyzvala duši, ať udělá to samé. Požehnala jí a osvobodila duši tatínka i sebe.
Autor textu: Andrea Kadlčková
Art picture: Kim Dreyer