Kolik emocí máš, tolikrát jsi člověkem

Občas se mi stane, že na regresi přijde človíček, který očekává, že v terapii "uvidí" kdovíjaký příběh, dostane se ve vzpomínkách někam do minulosti a prožije scénář jak vystřižený z oblíbeného románu, po jehož "shlédnutí" bude ihned jasné, proč se v současném životě patlá v té či oné šlamastice. Kéž by to bylo tak jednoduché...

U takto očekávajících jedinců si všímám jedné věci. Očekávají příběh, stejný, jako když si sednete v osm večer k televizi, začíná film, shlédnete úvod, zápletku, rozuzlení, titulky a v deset se odeberete do koupelny a pak spát. Možná před spaním ještě věnujete pár myšlenek tomu, jak se Vám film líbil a tím to končí. Rozdíl mezi filmem a Vaším nitrem je patrný. 

Ve filmu nic neřešíte, nic ze sebe nevydáváte, jen koukáte, jak se na obrazovce pohybují cízí lidé a hltáte děj. Nemáte čas hrabat se ve svém nitru. Někdy byste sami ani nechtěli zažívat to, co herci dle daného scénáře. V regresi jste však hlavním hrdinou příběhu Vy sami a ne každý je připraven být scénáristou svého příběhu. Nejde o to, co "vidíte", ale jste-li připraveni konfrontovat se svým nitrem. Se svými potlačenými vzpomínkami. S potlačenými emocemi. Pokud ne, samotná terapie Vás k příběhu nepustí. Pak je na terapeutovi, aby klienta navedl do období, kdy si poprve zakázal prožívat emoce, kdy začal potlačovat své vzpomínky. 

Za potlačenými emocemi není třeba chodit daleko. Na tuti příčinu nacházím v ranném dětství či prenatálu. Bývá to rodič, kdo pokřiví choulostivou dětskou dušičku a dětská duše, než by více trpěla, tak se radši odpojí a emoce zavře na dlouho do trezoru, aby necítila. Než bolest a slzy, raději nic.  

Jedna klientka mi vytrvale "utíkala", kdykoli přišla zmínka o jejích rodičích. Sice mne ujišťovala, jak s rodiči je vše OK, ale jakoby se vyhýbala o nich mluvit a do prenatálu jsem ji několikrát navedla bez úspěchu. Okamžitě se odpojila a nic neviděla ani necítila. Měla hodně načteno a očekávala nějaký dramatický minulý život, její téma však bylo pořešit si svou malou, utlačenou holčičku v sobě. Do konce terapie jsme se tedy věnovaly nedomazlené, nepřijaté holčičce. Klientka si dovolila prožít emoce a pláč, holčičku přijala, poléčila a odměnou jí bylo sdělení 2 zásadních programů, které nasála jako malá a celý život se jimi řídila. Jeden program byl: "Máma si skrze mne vylívá zlost na tátu a já jsem doteď pro všechny okolo fackovací panák". 

Další klientka s těžkým očekáváním a neméně těžkým životem se až při druhém sezení otevřela svým potlačeným emocím a to byl teda mazec. Ženě se ukázala potlačená vzpomínka - lítost ve formě obrovského balvanu na cestě. Nešel obejít, jen obejmout a přijmout ho takový, jaký je. V tu chvíli se žena rozplakala a dobrou hodinu jen usedavě plakala. Žádný jiný scénář se nekonal. Věděla jsem však, jak je tato fáze důležitá a tak jsem ani nedutala, abych nerušila. Seděla jsem paní u nohou a tiše podávala kapesníky. Velikost balvanu byla přímo úměrná velikosti potlačených emocí, naskládaných za bezmála 6 desetiletí. Po zpracování těchto emocí se balvan smrsknul na velikost kamínku a žena ho lehce překročila. Ulevilo se nám oběma. Jsem na tuto paní náležitě pyšná. Je pro mne vzorem, že v každém věku stojí za to na sobě pracovat. 

Jiná holčina si také poplakala, když jsme procházely její prenatál. Maminka prožívala smutek, a dívka netušila, co se děje. Rozplakala se a byla dlouho jen tak v sobě. Pak mi říká: "Tož sem si krásně pobékala, ani nevím proč". Zasmály jsme se tomu. Není třeba se pitvat v detajlech. Když přijde emoce, je důležité jí neuhýbat, přijmout ji a nechat projít skrze tělo. Pak může odejít. Pakliže ji dusíme v sobě, snažíme se namluvit, že tam není, jdeme cestou sebedestrukce.

Já dostala do života hned dva učitele emocí. Oba jsou Berani, paličatí ažaž. Mladší dcera, ta když miluje, není co řešit. Láskou by Vás rozmačkala, pusinkuje, tvoří dárečky pro nás doma a pro své vyvolené nápadníky plánuje budoucnost (dotyčný kolikrát ani neví, a mnohdy ani neví, že byl vyměněn za jiného adepta). Ale zkuste tu moji mírnou, hodnou ovečku rozčílit. Nenávidí stejně usilovně jako miluje. Zrovna tak syn. V jednu chvíli se směje, aby se hned zase naštval a zlostně po Vás švihne plyšákem, když není po jeho vůli. V dalším okamžiku zapomene na zlost, protože běží obdivovat popelářské auto a nic jiného není v tu chvíli důležitější a když to nečekáte, vleze Vám do náruče. Třeba ve 4 ráno. Cokoli Beran prožívá, dělá to na 100%. Moc se od nich učím. Obě děti jsou zřídkakdy nemocné. Zdravě projevují emoce a my dospělí jsme příliš měkcí (a vyšťavení), než abychom v nich emoce potlačovali. A jak zvedají děti emoce nám, rodičům, ojéjej. 

Nedávno byl Mikuláš a to je také krásná ukázka projevu emocí. Typická rodinná "pohoda" doma, přichází Mikuláš a čerti. Na rodinných fotkách či lépe videích stejný scénář. Ustrašené, ubrečené dítě a přitrouble se usmívající rodič. Jeden z nich prožívá své emoce naplno a rodič to není. Ano, když se bojím a jsem malé dítě, logicky brečím a projevuji strach. Žádné keci o tom, že jsem chlap a ti nebrečí či o tom, že jsou to převlečení známí neberu. Jako dítě mám právo na svůj projev strachu a tak ho plně prožívám. Jsem však v šoku, protože rodiče, ti, kteří jsou moje všechno a mají mne milovat a chránit před vším nebezpečím na světě, mne nejen nechrání, ale mají blbé poznámky a "skvělě" se baví na můj účet. A jako třešinku na dortu vystaví moje utrpení na sociální síti. Jak nedospělé.

V tomto období vzniká u dětí silný program a to je ZRADA. Zrada od těch nejbližších. V očích dítěte těžký zločin. I když Vám to neřekne, neodpustí. Svým způsobem, aby se chránilo, se hluboko v srdíčku po tomto zážitku uzavře. Na fotkách a videích, které kolují internetem z tohoto rádoby svátku, si všímám, že zrazené děti nemají potřebu ve svém strachu obejmout toho přitrouble usmívajícího se rodiče, který je drží na rukách. Usilovně si mačkají ručičky nebo je drží před obličejem. Jsou v tom sami. Je mi z toho až smutno. Jeden známý připsal ke statusu na Fb, kde jeho 4letou, ubrečenou dceru drží na rukou tzv. Krampusák: "Má 4 roky a pořád se bojí".  Bojí, taky ses v jejím věku bál, milý příteli. A to za nás nebývali ti čerti až tak strašidelní.

Moje maminka mi často říkala, jaké rady jí udělovala její skorotchýně ohledně jejího skoromanžela, mého táty. Když mámě táta ubližoval a ona plakala, tchýňka jí dala ruku na rameno a řekla: "Víš, Maruško, žena má mít na sobě nažehlenou zástěrku, aby pod ni schovala všechno rodinné, špinavé prádlo. Navenek si zachovej dekorum, aby nikdo nic nepoznal". A tak Maruška tak dlouho potlačovala své emoce a tak dlouho pod tu zástěrku zametala smetí, až z toho měla 3 myomy na děloze!!!

Můj muž bytostně nesnáší, když ve vzteku třískám věcmi. Dřív bych se snažila to korigovat, ale když se nad tím zamyslím, nemohu jednat jinak. Když se naštvu, nahromadí se ve mně obrovská vlna energie a ta prostě musí jít ven. Nedovedu si představit, že bych ji v sobě potlačovala a tvářila se, že jsem v pohodě. Proč? S oblibou házím utěrkou do kouta a prostě zuřím. Utěrka to přežije, i dvířka od skříňek, žádný talíř jsem nikdy nerozbila. Obávám se, že kdo by to nepřežil, by byl muž, pokud bych dlouho potlačovala emoce a jednou prostě vybouchla. Myslím na své i na jeho zdraví. 

Nebojte se svých emocí. Dokud projevuješ emoce, jsi člověkem. Emoce Vám o sobě tolik řeknou. Krásně se s nimi dá pracovat a jsou-li uznány a projeveny, jsou velmi, velmi léčivé. Není nic nebezpečnějšího, než-li čověk prost emocí.

Autor: Andrea Kadlčková, Terapie-regrese.cz