Jak skrýváme své dary aneb od hendicapu k daru

Na regresi často přijde člověk přesvědčen o tom, že "má problém s tím či oním problémem." A téměř vždy se ukáže, že vlastně ve skutečnosti žádný problém není, to jen my lidé máme úžasnou schopnost vytvořit si problém i tam, kde by to jeden ani nečekal. Činíme tak proto, abychom se naučili svým životním lekcím, abychom zmoudřeli, problém transformovali ve zkušenost a tu následně v moudrost a pokoru. Jiné vysvětlení nemám.

Namátkou uvedu pár příkladů z mé praxe:

Michal měl neshody s mámou. Nevycházel s ní, rozčilovalo ho spoustu věcí na ní, neuměl se jí postavit a říct jí svůj názor. Zlobil se na ni za zkažené dětství. V regresi však našel místo/okamžik, kde se všechno, co dosud prožil, zcela rozpustilo a on s mámou jen plynul a cítil čistou lásku k ní. V tomto bodě se uvolnil, položil si ruku na srdce a dokonce se usmíval. Vyzařovala z něj obrovská láska. V porovnání s tím vše, co považoval za problém v souvislosti s mámou, byla maličkost.

Veronika prožívala partnerskou krizi. Měla sto chutí opustit partnera. Neviděla v tom vztahu žádný potenciál. K jejímu úžasu se jí vybavil minulý život, kde s tím samým partnerem žila na zámku kdesi ve Francii. Partner se tehdy cítil zrazen svou ženou, proto k ní byl odměřený. Tehdy i nyní. Cítili k sobě lásku, leč nestihli si ji projevit. A Veronika dostala šanci vše napravit. Otevřelo mi to oči, napsala mi. Získala zcela jiný náhled na své partnerství.

Mária a Alenka, nezávisle na sobě, přišly s tím, že si nevěří. Měly nízké sebevědomí. Neuvědomovaly si svou hodnotu. A pak uviděly své JÁ. Kdo doopravdy jsem. Tento stav nelze slovy popsat. Lze se na to pouze nacítit a člověk se zmůže jenom na: "WHAU."

Míša nevěřila ve svou ženskost a přitom z ní ženskost, trpělivost a moudrost vyzařovala na dálku. Naštěstí si všimla, myslím :-)

Marta bojovala celý život s nadváhou. Nacítila se na své tělo z období ranného dětství a zjistila, že je jí v jejím těle dobře. I před štíhlou kamarádkou a před mámou měla ráda své tělo. "Potřebovala jsem pro tento život silnější tělo, měla jsem své důvody", pochopila.

Já sama vzpomínám velmi živě na své dětství. Coby čtyřletá jsem netušila, co chci od života, zato jsem velmi dobře věděla, co NECHCI. Nechtěla jsem nohy do X, jaké jsem nafasovala, své jméno, které jsem neuměla pořádně vyslovit, nechtěla jsem zelené oči ani dlouhé, husté vlasy, co mě štvaly v culíku. Ty vlasy, to byla teda pitomost, uznávám :-) Nejvíc jsem však nesnášela svůj hlas. Bože, proč zrovna já musím mít takový nijaký, slabý hlásek? mračila jsem se. Co jako budu dělat s takovým nevýrazným, divným hlasem? Vždyť nepřekřičím davy, ani děti ve školce nepřekřičím, lkala jsem v duchu.

Marně jsem hledala nějaké reklamační oddělení, někoho, komu přednesu výčet svých stížností ohledně svého tělíčka. A zarytě jsem mlčela. Před mámou, která prostě moje trable nemohla pochopit, když je nemá i před paní učitelkou, když jsem byla na cokoli tázána. Mlčky jsem se mračila, když mému nahluchlému dědovi chválila kolemjdoucí paní "hezkého vnoučka" (čepice po bráchovi) a já chtěla křičet, že jsem přece holčička. (No jo, holka, to sis ale neměla ostříhat ty dlouhé vlasy "podle kastrolu", když tě tak štvaly). Byla jsem fakt vyřízená, že to reklamační oddělení prostě nikde není.

Jsem upřímně ráda, že toto období mám za sebou. Léta jsem se v tom plácala. Nastavila jsem si to tak já sama. Abych se našla, naučila se mít ráda. Abych milovala každou moji (ne)dokonalost. Abych si vážila všeho, co jsem kdy dostala do vínku. Dnes mi lidé často chválí především můj hlas. Při regresi je to má přednost. Příjemný, nerušivý hlas, člověk se díky němu může v bezpečí podívat do svého nitra, četla jsem naposledy v emailu. Děkuji osudu, že nemusím překřikovat žádné davy :-) To mi opravdu není blízké.

Aby se však hlas a všechno ostatní mohlo stát mým darem, musela jsem učinit dvě opatření. Nechtělo se mi do nich, musím říct :-) Však stálo to zato.

1. Přijmout se se vším!!!!, co ke mně kdy patřilo a patří. Nehodnotit, neposuzovat, nebojovat. Jen se přijmout taková, jaká jsem. Tečka. AŽ jsem tak učinila do hloubky, z problémů se stávaly postupně přednosti a příležitosti.

2. Musela jsem vyjít ze své pohodlné, komfortní zóny. V ní je sice hezky bezpečně, pohoda, žádný stres, když tak jenom brbláte, že všechno stojí za h...o. Ale taky se v té šedé zóně nikdy nic nového nenaučíte. A to je nuda.

Jsem vděčná za všechny životní lekce, které mi život sám servíruje. Díky nim se vyvíjím. Když jsem se vrátila v myšlenkách do dětství, jak jsem se celá nesnášela, úplně slyším, jak se Vesmír chechtá a říká mi:

"Stvořil jsem celé dimenze, mám miliony a miliony let zkušeností, dal jsem si záležet na každém detailu. Vážně si myslíš, že bych právě u tebe v čemkoli pochybil?"

Autor textu: Andrea Kadlčková, Terapie-regrese.cz