Dokonalé odpuštění

Snad každý zažil v životě ublížení, zklamání, zradu a jiné chuťovky, jež mu leží v žaludku jak ztvrdlá houska. Pokud ovšem neodpustil těm, co mu to způsobili. Někdy však odpustit nejde tak lehce. Chce to čas.

Občas mi píšou lidé, kteří by chtěli přijít na terapii, ale něco jim brání. Píšou mi dlouhé emaily nebo i dotazníky, co všechno se jim stalo, však na samotnou terapii je to nepustí. Všichni do jednoho mají společné jedno. NEODPUSTÍM!!!

Ale mně se stala křivda a to je fakt! ... Vy nevíte, co mi ten h.... provedl! ... Jako já snesu hodně, ale čeho je moc, toho je příliš! ... To mu/jí nikdy nezapomenu! ... Ten u mě skončil. Neexistuje! ... Prostě tohle neodpustím a basta!

Když těmto lidem odvětím, ať přesto zkusí odpustit, obdržím striktní NE. Pak nenaléhám, nevysvětluji. Ctím, že pro ně ještě neuzrál vhodný čas. Vzpomenu si na sebe, jakou cestou jsem došla já k opravdovému odpuštění a musím se pousmát. Na některé věci si zkrátka musíme dojít sami.

Odpuštění bylo pro mne jako cizí slovo. Neměla jsem potřebu někomu něco odpouštět a tak jsem neznala kvalitu té krásné energie, která přijde s odpuštěním. Naučila mě to až moje maminka. Když jsem se smířila s její smrtí, přišlo mi, že ještě cosi chybí, abych její odchod mohla takzvaně uzavřít. Ale co? Pátrala jsem v ženské linii, co si nesou ženy mého rodu a začala jsem to čistit u sebe. Na přetřes přišlo i slovo odpuštění.

Ale já nemám co odpustit ženám v mém rodě, vždyť všechny dělaly to nejlepší, co uměly.... Mami, chápu, že jsi to měla těžké, nic ti nevyčítám, běželo mi hlavou. Jenže v hrudi bylo prázdno, žádný dobrý pocit z těch slov nešel. Něco bylo špatně.

Jakobych slyšela tam nahoře: "Bóže, zas jedna Káča, co se to snaží řešit hlavou..."

Prázdno v hrudi trvalo, byla jsem jak robot. Odpojená, racionální a bez energie. Musím odpustit. Ale jak?

A tak jsem si sedla a začala psát. Odpouštím ti, že - jsi mi nekoupila žvýkačku v sámošce. Nic lepšího mne nenapadlo. Vybavila jsem si však pocit spojený s tou vzpomínkou, jako by to bylo včera. A s tím už jsem mohla pracovat. Zopakovala jsem tu větu. Aha, teď jsem to asi odpustila. Tak znova, co dál můžu odpustit? Odpouštím ti, že ... vyšla další vzpomínka a pak další a další. A s ní adekvátní pocity. Vyplouvala stará zranění, dosud schovaná v bezpečnostním sejfu. Nakonec jsem nevydržela a brečela jsem jako želva. Usnula jsem vyčerpaná, ale tak nějak lehčí.

Za čas jsem si to celé zopakovala. Odpouštím ti, že....Tyto rituálky si dělám při úplňku, kdy propouštím vše staré. I když mne napadla naprostá hloupost, napsala jsem (přiznala si) ji, prožila a odpustila. Vždy jsem to celé obrečela, ani nevím proč a bylo mi pak líp. I začala jsem se na ten odpouštěcí rituálek těšit. Co bych tak ještě mohla odpustit? Těšilo mne, že se vyplavily a odešly věci dávno zasunuté. Rány se hojily, jizvy bledly. Dosytila jsem uvnitř sebe malou, nedomazlenou, utlačenou holčičku. Odpustila jsem i sama sobě, že jsem neviděla a potlačila své JÁ a zase mi bylo líp.

A jednou mi ten papír zůstal nepopsaný. Ty jo, co bych tak ještě mohla odpustit? Zírala jsem do prázdna. A tehdy to celé došlo vrcholu. Postavila jsem si v duchu mámu před sebe a v hrudi místo prázdna bylo teplo. Překrásný pocit, těžko popsatelný. Jen čistá, bezpodmínečná láska a vzájemné souznění. Každá buňka se tím teplem vyživila a já se přitrouble usmívala a samozřejmě to zase ořvala. Tentokrát dojetím. Tak tohle je ten dar odpuštění, pochopila jsem. V této fázi je Vám úplně jedno, co Vám kdo provedl. Jakýkoli čin, jakákoliv újma vybledne ve světle tohoto prožitku. Pochopíte, že se stala jenom proto, aby Vás to dovedlo právě do tohoto bodu. A Vy jen poděkujete, že jste si to mohli zažít.

Dokonalé odpuštění je to, které je prožité. Do morku kostí. Žádný lepší návod jsem nikde nenašla.

Autor textu: Andrea Kadlčková, Terapie-regrese.cz