Cti otce svého i matku svou...

Rodiče můžete nesnášet, můžete je přestat navštěvovat, ale nelze je nemilovat. Ať už byli jací byli, dali Vám život. Váš život. Díky nim jste na světě. Jste navždy jejich součástí. Nectíte je? Nectíte ani sebe. Nemilujete-li je, nemilujete ani sebe. Neusmíříte-li se s rodiči, nebudete nikdy celiství.

Bětka nesnášela svého otce. V regresi jsme šly po stopách, kdy to začalo. Viděla se jako malá v zahradě, krásné, kvetoucí oáze. Jen jedno místo v zahradě bylo uschlé, neudržované. Došla k němu a odněkud se vylouplo její vnitřní dítě. Stálo vedle ní. A Bětka začínala cítit hněv.

"Jak vypadá to vnitřní dítě?"

"Je nahněvané na otce. Nic mu nikdy nemohlo říct, neexistovalo postavit se mu."

Vnitřní dítě chce ničit, má vztek. Vyzývám ho, ať udělá, co potřebuje.

"Má chuť tam hodit granát, všechno podpálit, zničit to. Otec tam stojí jak voskový panák, kamenná tvář, vůbec se neusměje. Chci ho kopnout."

"Kopni ho!"

Konečně je sama sebou a vyjádří, co potřebuje.

"Nenávidím tě!" říká nahlas.

Bez odezvy. Pro dítě je velmi těžké přijat, že nedostává protireakci.

"Smiř se s tím!"

"Dítě se může až zbláznit, je na pokraji šílenství."

"Nech ho klidně zbláznit, to je v pořádku!"

Po chvíli se uklidní. Nitro se vyprázdnilo. Už tam není nenávist. Padá role oběti.

"No, teď přemýšlím, že si musím najít jiný program, za co otce nenávidět."

Žádný nenašla. Jen lásku. I když je prý úplně zbytečné ho milovat.

V konfrontaci s otcem zbořila zdi. Zjistila, že otec na sebe vzal těžkou karmu. Z lásky k ní, k dětem, k celému rodu. Jeho bratr zemřel na schizofrenii, mladší bratr zemřel jako dítě. Další žijící rodina žije ve sváru, kvůli majetku. Celý rod je velmi zatížen. Otec si dobrovolně zvolil, že on tu zátěž bere na sebe a ulehčí budoucím generacím.

"Dělám to pro tebe a tvé syny," řekl jí. " A ty už se na nic nevymlouvej a žij si svůj život naplno."

Rozplakala se. Už chápala, proč ji nikdy neobjal a nedovolil, aby se k němu přiblížila. Vzpomněla si, že kdysi v minulém životě měla i ona známky schizofrenie... Otci za vše poděkovala.

Magdu jsem vedla do prenatálního období.

"Jak se cítíte v bříšku u maminky?"

"Máma je nervózní, napjatá. Pocit, že toho má strašně moc...hádky s otcem, je nespokojená, moc se po ní chce, nezvládá to."

"A jak se cítíte Vy?"

"Že o mě nestojí. Nevšímá si mně. Řeší furt mého tátu, je panovačný, žárlivý."

"Možná o Vás ještě neví. Posuňte se dál, do okamžiku, kdy zjistila těhotenství."

"Má radost, kolem mně je naráz všeobjímající světlo."

"Zastavte se chvíli a vychutnejte si to světlo, vyživte se jím. Máte i Vy radost?"

"Ani ne. Je tam nepřijetí od někoho jiného."

Magdina maminka sdělila rodině sladké tajemství, leč u matky narazila na odpor.

"No, to sis teda pomohla. Druhé děcko a rozestavený barák. Tos nemohla počkat?"

Pro Magdu to byl šok. Okamžitě pociťuje vzdor vůči babičce a živí v sobě malého bojovníka. Jenže se zatvrzuje i vůči své matce.

"Máma mě vůbec nebrání. Proč se za mně nepostavila?" vyčítá.

Křivda se usadila na prsou. Dcera až pohrdá matkou, že podlehla a nebránila ji. Přitom všem si nevšimla, že máma udělala to nejcennější....ustála si své dítě, nešla na potrat. Dohadovat se s matkou, by byl teoretický důkaz lásky pro Magdu. Ustát si dítě proti všem je důkaz praktický. Máma neměla důvod držet se teorie. Zvlášť když znala dobře svou matku.

V konfrontaci si Magda s mámou vše vyříkala a omluvila se jí. Ulevilo se jí a bojovník v ní přestal bojovat. O týden později byla na regresi Magdy dcera. Mámu milovala, jen jí bylo divné, že dřív moc nemusela objetí od mámy. V regresi viděla, že se na mámu zlobila od doby, kdy po porodu nemohla být v jejím náručí. Tehdy ji sestřičky odnesly od mámy a ji to zasáhlo. Vyčítala jí to.

"Když ty mě nechceš, já k tobě do náruče taky ne." 

Tady je vidět, jak se vše nesmířené předává dále, z generace na generaci. Proto, jestli můžete, udělejte si pořádek ve svém rodě, teď hned. 

Petra se odmítla na mámu napojit. Když se měla přenést k mamince do bříška, řekla mi: "Fuj, když si představím, odkud jsem vylezla...."

Zůstala jsem jako opařená. Ztěžka jsem polkla své argumenty a nezbylo, než respektovat nastavení této ženy. Měla své důvody, proč se na mámu zlobila a ještě nenastal čas, se s tím popasovat. Samozřejmě Petra sebelásku a spojení se svou dělohou v té době neměla. Když odcházela, napsala jsem si do deníku velkými písmeny:

"CTI DĚLOHU TU, ZE KTERÉ JSI VZEŠEL/VZEŠLA, ABYS DLOUHO ŽIV BYL A DOBŘE SE TI VEDLO."  

Autor textu: Andrea Kadlčková, Terapie-regrese.cz